Huť architektury Martin Rajniš s.r.o. - Prof. Ing. arch. Martin Rajniš, Ing. Vojta Pešek, MgA. David Kubík
O rozhledně na Závisti
Stavba se nachází na okraji bývalé akropole keltského oppida na vrchu hradiště, které se rozprostíralo i na protějším kopci Šance a bylo tak největším oppidem v Čechách. Místo je oblíbeným cílem výletníků z nedaleké Prahy. Akropole byla v minulosti kompletně probádaná archeology až na samotnou skálu, poté znovu zavezena zeminou. Místo tak ztratilo hodně ze své původní atraktivity. Rozhledna by měla tento nepříznivý stav zvrátit.
Tomuto místu sluší racionální, jednoduchá konstrukce, kde není nic navíc. Trojboká nosná konstrukce rozhledny je tvořena tlakově impregnovanou modřínovou kulatinou spojovanou ocelovými styčníky. Sloupy jsou rozestaveny do trojúhelníku o velikosti strany 4 m a jsou navzájem propojeny kulatinou a ocelovými táhly tak, aby celá struktura fungovala jako příhradový 28 metrů vysoký nosník. Ten je doplněn „sálingy“ s ocelovými táhly; systém věž stabilizuje proti silám větru.
Ve středu věže je zavěšené točité dubové schodiště a nad dřevěnou konstrukci ční stožár opatřený korouhví a signálním světlem.
Pro prodloužení životnosti konstrukce jsou horizontální prvky kryté plechem.
Rozhledna konstrukčně rozvíjí řadu našich věží navržených z dřevěné kulatiny s typickým točitým schodištěm. Celý svět hledá cestu lepšího souznění s přírodou, minimalizace uhlíkové stopy a vybřednutí z hluboké krize, kterou architektura prožívá. Stavba je naší odpovědí na řadu ze zmíněných otázek.
O věžích obecně
Česko je krásná země a dalo by se říct, že je to zároveň i krajina věží. Je to hrozně zajímavé, jak moc mají Češi rádi věže. Já jsem taky Čech a musím říct, že v tomhle si s lidmi v Čechách dokonale rozumím. Není to tak samozřejmé, třeba ve Francii se věže skoro nestaví. Jsou i jiné země, kde se staví málo věží. Sem tam nějaká vyhlídka na skále, ale mít 360 věží, jako máme my, to musí mít nějaký zvláštní důvod. Rozhleden je tolik jako dní v roce a pořád jich přibývá.
Připadá mi, že v rozhlednách je určitá magie. Ta magie je velmi pochopitelná. Věže většinou stojí na krásných vyvýšených místech a to do nich dává první vlnu síly. Projektovat rozhlednu je krásná práce a my architekti to děláme s nesmírnou chutí – a to je druhá vlna energie, která do toho vstupuje. Ale musíme mít zrovna dobrý den, aby se nám to povedlo. Jsou i nevzhledné věže, bohužel.
To nejdůležitější je, že lidé, kteří přicházejí k rozhledně, dostávají chuť na ni vylézt, je to cíl jejich cesty, a ta chuť rozhlédnout se po kraji jim možná nahrazuje staré pohanské obřady, jakési zvláštní spojení se zemí. My, národ neznabohů – a i v tom si s Čechy rozumím – se dostáváme na vrcholu rozhledny do jiného rozměru života. Najednou cítíme, že jsme součástí široké krajiny, cítíme v sobě poryvy svobody, poryvy odvahy, a to jsou věci, kterých je v Čechách hrozně málo. Klasik by řekl – jako šafránu.
