Huť architektury Martin Rajniš - Martin Rajniš, David Kubík, Tomáš Kosnar
Spolupráce: Luboš Loibl, studenti FA ČVUT Praha, FUA TUL Liberec, FA VUT Brno
Adresa: břeh Kyjského rybníka, Praha, Česká republika
Investor: Městská část Praha 14 ve spolupráci s Landia Management, s.r.o.
Projekt: 3.2019, Realizace: 6.2019
Zastavěná plocha: 48 m², Obestavěný prostor: 332 m³
Foto: David Kubík, Petr Králík
Historie vzniku této skromné konstrukce je velmi zvláštní. Dostali jsme zadání na věž v Praze 14 v budoucím rozsáhlém parku. Vypracovali jsme tři návrhy: jeden z nich byl zcela neobvyklá konstrukce z mladých kmínků, se kterými jsme prozatím neměli žádné zkušenosti, ale na pozemcích v Horním Maxově, kde je náš druhý ateliér, jich vyrostlo několik kilometrů a tak nás přirozeně lákalo zkusit s nimi něco udělat z čirého zájmu o pronikání přírody do konstrukčních systémů. K naší velké radosti, ale zároveň i velkému překvapení, byla právě tato věž vybrána Prahou 14 k realizaci. Řekli jsme si, že nejdřív musíme takovou konstrukci vyzkoušet, a proto vznikl tento artefakt. Artefaktem jsme ho nazvali proto, abychom ho odlišili od stavby. To není stavba, to je ryzí pokus, v němž šlo o to, předvést, co takováhle konstrukce umí. Někdo tvrdí, že vypadá trochu jako dámský zadek. Vzdálená podobnost by se našla. Ale vlastním smyslem věci bylo vyzkoušet po všech stránkách, jak taková konstrukce z kmínků mladých jasanů a javorů může vypadat, jak se dá poskládat dohromady, jaké má statické vlastnosti. Je to příprava na stavbu věže.
Na téhle konstrukci je vidět naše snaha pokračovat v přírodních systémech se všemi nepřesnostmi, nahodilostmi, nenaplánovatelnými věcmi. Ale pozor, je tu ještě něco navíc, co by se dalo nazvat nyní velmi oblíbeným termínem from cradle to cradle, tzn. z kolébky do kolébky. Používáme materiál, který se běžně buď nechá shnít, nebo se maximálně rozřeže na polínka a topí se s ním v kamnech. My jsme to topení v kamnech oddálili o nějakých 15 – 20 let. Je to architektura, která po sobě nenechává stopy a používá materiál, který se nikdy nijak nepoužíval a byl vlastně odpadem. Zároveň se hodně blíží konstrukcím v třetím světě. Je to cesta, která nás vede dál od plánů k něčemu co je měkké, nahodilé a nenaplánovatelné. A proto je tak důležité, aby byl u věci nadaný architekt – sochař David Kubík, pod jehož pevnou rukou byly ty krásné křivky studenty na workshopu zkonstruovány a vytvořeny.
